K: Utěšitelky (Ruth Hallo)

12. ledna 2018 v 22:13 | Deni |  Recenze (rozcestník)

KNIHA: Utěšitelky (Ruth Hallo)

Poslední přečtená knížka roku 2017 pro mě byla velkým zklamáním, do nového roku jsem proto chtěla vykročit správnou nohou a přečíst si něco zaručeně skvělého. Vybrala jsem si jednu z novinek v mé knihovničce - Utěšitelky, které jsem si objednala z Knižního klubu jen před dvěma měsíci. Šlo o výprodejový kousek za šíleně nízkou cenu. Zaujala mě anotace i obálka, knížka proto okamžitě letěla do nákupního košíku. Proč jsem si ji ale vybrala jako jistotu, která pozitivně nastartuje můj čtecí rok? Protože nadchla moji maminku, a co se líbí mamce, líbí se i mně...

Nakladatelství: Brána (ČR)


ANOTACE: Hlavní hrdinka románu Mej-an sdílí osud statisíců čínských dívek, které Japonci po roce 1937, po okupaci Číny, zavřeli do bordelů a donutili je poskytovat sexuální služby japonským vojákům. Mej-an se nakonec podaří utéct, ale nemá se kam vrátit. Její vlastní rodina ji zavrhne. Po válce zažaluje spolu s ostatními ženami japonskou vládu, aby se konečně všechny domohly spravedlnosti.

Jsme žalobkyně, šest Číňanek. Obžalována je japonská vláda, zastoupená advokátem Sakaiem Okamotou.
Písemná žaloba zní: Zde přítomné ženy (...) tvrdí, že jsou bývalé "utěšitelky" japonské armády. Požadují na obžalované straně oficiální omluvu a finanční vyrovnání.
Cítím, jak se mi stahuje žaludek. "Utěšitelky" nám tu říkají - zas a znovu. Jaká hanebnost, jaká opovážlivost nás takhle nazývat! Utěšitelky! Nikdo tenkrát nepotřeboval útěchu, jen my, které tamti zhanobili... Prostitutky z donucení jsme byly, otrokyně! Děti jsme byly, nevinné děti. (s.10)

Číňani se za ně stydí a Japonci čekají, až umřou, aby se zbavili problémů. Nezmiňuje je žádná čínská učebnice nebo historická kniha. Na výstavách věnovaných obětem války není jediná jejich fotografie. Noviny odmítají otisknout jejich životní příběhy, aby tím nenalomili křehké přátelství mezi Čínou a Japonskem. Svět na ně touží navždy zapomenout. Jsou jen temnou skvrnou z minulosti, které by se všichni rádi zbavili. Ale tyto staré vrásčité dámy s šedivými vlasy nepřestávají doufat, že se jim nakonec podaří obměkčit tokijský soud. Co chtějí? Omluvu za všechna příkoří jim způsobená. Vždyť i ony jsou jen válečnými obětmi. Nezaslouží si opovrhování od svých krajanů a zesměšňování ze strany svých únosců. Ale opravdu je možné změnit názory upjatých čínských rodin či nacionalistických (až šovinistických) japonských turistů?

"Nikoho nezajímá, zda jsi to dělala dobrovolně, nebo tě znásilnili," říkaly. "Kdyby se někdo dozvěděl o tvé minulosti, zostudila bys celou svoji rodinu a dokonce i celou ves. Raději mlč a nikomu to nepovídej.". (s.103)

Hlavní hrdinka Mej-an strávila své dětství na rýžových polích ve vesničce "Kokrhající kohout", její rodina se totiž živila pěstováním rýže. Přestože byli chudí, často neměli dost jídla pro celou rodinu a děti měli jen jedny botičky, Mej-an svůj domov milovala. Těšila se každý den do školy a pohled na zelená kopcovitá políčka ji dělal šťastnou. Když jí však bylo 14 let, tatínek onemocněl a rodiče se rozhodli svou dcerku poslat do práce, aby si rodina finančně polepšila. Odpověděli na inzerát a Mej-an šla na pohovor, kterým úspěšně prošla. Společně s dalšími náctiletými uchazečkami nasedly do autobusu, který je odvezl do Šanghaje. Nikdo z vesničanů nemohl tušit, že je Šanghaj nyní pod nadvládou Japonců. Autobus zamířil rovnou do tábora utěšitelek, kde už čekali natěšení a po zuby ozbrojení japonští vojáci. Jedné dívce hned po příchodu uřízli obě prsa a nechali ji roztrhat cvičenými psy. Zbytek uplakaných děvčátek pak nahnali do malých místnůstek s postelí a změnili jim čínská jména na japonská. Z Mej-an se stala Mičiko. Její první den ji v pokojíčku navštívilo hned 15 mužů. A to byl jen začátek pekla...

Směla jsem se mýt jen zřídkakdy a hnusila jsem se sama sobě. Moje tělo se rozpadlo na pouhou slupku, slupku, kterou mohl použít, pošpinit a rozdrásat každý. Moje tělo už mi nepatřilo, ale nemohla jsem je odložit. Bylo tak pošpiněné, zvenčí i uvnitř. Když jsem se myla, zavřela jsem oči, abych se nemusela dívat na to cizí tělo. Popadla jsem jen do ruky mýdlo a drhla se jako posedlá. Dřela se a škrábala jsem se, až to bolelo. Jako bych loupala vlastní kůži jako bramborovou slupku. Špína byla ovšem tvrdošíjná, zůstávala. Špína byla jako přilepená a zůstane na mém těle navždycky. Bude na mně lpět až do smrti. (s.49)

Utěšitelky měly sloužit k ukojení vojáků, aby se pak císařská armáda dokázala lépe soustředit na boj. Vojáci si však na svých sexuálních otrokyních vybíjeli zlost a bavili se jejich týráním. Dívky hladověly, dostávaly pohlavní nemoci a chodily na amatérské potraty, jenž jim vážně poškozovaly orgány. Přeživší trpí doživotními následky - hlubokými jizvami na těle počínaje, stovkami zlomenin zničenými kostmi konče. Největší šrámy mají však na duši, protože je za všechny protrpěné hrůzy nečekalo doma pochopení, politování a úcta. Extrémističtí čínští konfuciáni nečekají na své unesené dívky s otevřenou náručí. Nikdo je nebere jako oběti války. Podle Konfuciova náboženství žena nemá žádná práva a pokud je znásilněna, musí spáchat sebevraždu, to je jediný způsob jak nepošpinit jméno své rodiny. Mej-an proto čeká velké dilema: má svým milujícím rodičům prozradit, kde celé roky byla? A může věřit svému dobrosrdečnému manželovi? Je dobrý nápad nahlásit svou únoskyni na Policii? Dokáže konec války něco změnit?

Moje cesta vedla několika překrásnými šanghajskými parky, i když potěšení z jejich nádhery kazily štítky na lavičkách, na nichž bylo japonsky napsáno, že na nich nesmí sedět Číňané. (s.157)

Co se mi líbilo: Knížka je skvost nejen díky zajímavé zápletce a napínavému ději, musím vyzdvyhnout také autorčin styl psaní. V knížce bylo tolik nádherně napsaných pasáží, že bylo těžké citovat jich v recenzi jen pár. Autorka se dokázala do svých postav dokonale vcítit a Mej-aniny kapitoly člověku při čtení doslova lámaly srdce. Samotná hlavní hrdinka je úžasná. Citlivá i odvážná. Slabá, ale zároveň silná. Drží se života za každou cenu, přestože její aktuální situace nestojí za nic. Já bych byla na jejím místě už několikrát mrtvá. Často jsem si pomyslela, že bych si takové týrání rozhodně nenechala líbit. Ale ty dívky, které přemýšlely jako já, byly o pár řádků níž zabity. Jde z toho hrůza a celý příběh vyznívá až strašidelně realisticky. Autorka šla při zpracovávání tématu pořádně do hloubky a knížka díky tomu ožila.

Líbí se mi i česká obálka, která je mnohem povedenější než původní německá. Hodně mi připomíná jednu novější verzi Gejši (Memoirs of a Geisha) od Arthura Goldena. Je to skoro ironické, když vezmeme v potaz, o čem oba příběhy vypráví a kdo je hlavní hrdinkou. Čijo (alias gejša Sajuri) vyznívá oproti Mej-an jako ukňouraný rozmazlenec. :)

Co se mi nelíbilo: Mám snad jen jednu drobnou výtku, a to takovou, že mě občas nudily kapitoly z pohledu Lisy. Jde o postavu německé začínající spisovatelky, která studovala v Číně a pak se začala více zaobírat čínskou válečnou historií. Původně téma bakalářské práce se změnilo v poslání a Lisa se rozhodla obeznámit svět o hrůzách japonského vpádu do Číny. V muzeu se seznámí s adoptivní dcerou jedné z bývalých utěšitelek a rozhodne se sepsat tragické životní příběhy těchto žen. Lisina dějová linka nám díky tomu přináší příběhy dalších utěšitelek, které by jsme se od Maj-an nemohli dozvědět. Na druhou stranu samotné pátrání po těchto ženách může sem-tam vyznívat nudně oproti Mej-anině životní cestě. Musím přiznat, že jsem v napínavějších momentech měla chuť Lisinu kapitolu úplně přeskočit, jen abych věděla, co se stane s chudinkou Mičiko. Přesto bych Lisiny kapitoly úplně nezatracovala, protože se v nich objevilo opravdu velké množství doplňujících informací a bez nich by čtenář přišel o podstatnou část skládačky.


Hodnocení: 100% Tahle knížka je prostě pecka. Je to přesně ten typ dílka, které čtete s otevřenou pusou, hltáte každou stránku a nemůžete se odtrhnout. Já se od "Utěšitelek" odlepit nedokázala. Mej-anin příběh byl tak neuvěřitelně smutný, že jsem ji prostě nedokázala opustit. Nechápala jsem, že měla sílu vstát po všech těch kopancích a doteď jsem ohromená její chutí k životu. Já bych na jejím místě tak silná nedokázala být. Osud těchto otrokyň je srovnatelný s oběťmi koncentračních táborů, jenže o těch se mluví, staví se jim památníky a vystavují se fotografie. Je hrozné, že na Utěšitelky je používaný zcela jiný metr. Zatímco lidé litují chlapce v pruhovaném pyžamu, jinde jsou unesené znásilňované Asiatky zavrhovány. Jedny válečné oběti nemohou být nikdy zapomenuty, naopak ty druhé by nejradši smazala jejich rodná země. Kde je spravedlnost? A nejhorší je, že se v novinách, na internetu a v televizi zveřejňuje tolik různých válečných tragédií, ale o Nankingu či utěšitelkách jsem slyšela poprvé. Jsem ráda, že jsem si tuto děsivou a nekonečně smutnou knížku koupila a je mi líto, že ji zná tak málo lidí. Dala mi úplně jiný pohled na svět. Kdybych mohla, nejradši bych "Utěšitelky" vám všem vnutila. Jejich příběh nesmí zapadnout prachem! Lidi musí vědět, jaké hrůzy ty holčičky protrpěly. Zaslouží si nebýt zapomenuty! Tohle je kniha, která se po dočtení neztratí v knihovničce, protože na ni budete ještě dlouho myslet. Zanechá ve vás hluboký dojem. Nějaká "Gejša" se může jít zahrabat! Tohle je opravdu tragický životní příběh, podle kterého by měli natočit celovečerní film!

Na závěr bych ještě ráda přidala odkaz na jednu fotogalerii, kde se nachází fotky bývalých utěšitelek a jejich pracovišť. Ale jsem si jistá, že kdo si knížku přečte, sám neodolá a najde si mnoho jiných doplňujících článků. Sama zvažuju, že si seženu i další knížky o Nankingu, které jsou přeložené do češtiny - "Rekviem za Nanking" a "Nankingský masakr". Pořád nemůžu uvěřit, že se o tak příšerných událostech nezmínil ani jeden učitel dějepisu, kterého jsem měla. To je nejvíc děsivé,... Jak může být tak odporný lidský zločin tak lehce zapomenutý?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kate. Kate. | Web | 13. ledna 2018 v 18:37 | Reagovat

Super! Určitě si ji přečtu :-)  :-)

2 Deni (majitelka blogu) Deni (majitelka blogu) | 16. ledna 2018 v 21:51 | Reagovat

Doufám, že se bude líbit. Já ji rozhodně řadím mezi nejlepší knížky roku 2018, a to je teprve leden. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama