S: Havraní kruhy (Siri Pettersen)

2. února 2018 v 4:07 | Deni |  Recenze (rozcestník)

SÉRIE: Havraní kruhy (Siri Pettersen)

Severská mytologie mě vždy ohromně fascinovala, ať už šlo o frajerského Thora v komiksovém podání Marvelu, dystopickou sérii VěkX od mé oblíbené spisovatelky Richelle Mead či mýty o jednotlivých bozích ulovené na internetu... Když se tedy začaly na internetu objevovat první nadšené recenze na novinku "Ódinovo dítě", knížka okamžitě putovala na můj wishlist. Tam však strávila několik měsíců, než jsem si ji konečně objednala. Ani nevím proč - vždy jsem měla něco jiného ke čtení a nechtělo se mi zbytečně utrácet za první díl trilogie, když nebudu mít pokračování. Když vyšel druhý díl a Molly v knize ho tolik vychválila, byla jsem si už stoprocentně jistá, že si tuhle sérii musím pořídit. No a pak tu máme konečně listopad 2017, kdy vyšel poslední třetí díl a já se mohla pustit do čtení. Nyní je začátek roku 2018 a já vám přináším recenzi, kterou jsem zpracovávala poslední tři měsíce - jeden díl každý měsíc. Stálo mi to čekání za to?

Nakladatelství: Host pro ČR

1.DÍL: ÓDINOVO DÍTĚ

  • Ocenění: nominace Bokhandlerprisen (2013)
  • vítěz Fabelprisen (2014)
  • nominace v kategorii debutantů (Kulturdepartementets pris 2014)
  • nominace Stora Ljudbokspriset (2015)
  • nominace Tahtifantasia Award (2016)
  • nominace v kategorii Fantasy (Polish Book of the Year Award 2016)
Představ si, že ti chybí něco, co všichni ostatní mají. Něco, co dokazuje, že patříš do jejich světa. Něco tak důležitého, že bez toho jsi nikdo. Nákaza. Pouhý mýtus.
Hirka se v den svých patnáctých narozenin dozvídá, že je Ódinovo dítě - bezocasá zrůda z jiného světa. Opovrhovaná, obávaná a pronásledovaná. Člověk. Někdo si však nepřeje, aby její tajemství vyplulo na povrch, a hodlá to zajistit všemi prostředky. Zmatená Hirka musí uprchnout, protože jí jde o život. Existují však nebezpečnější stvoření než Ódinovy děti a Hirka není jediná, kdo prošel bránou mezi světy…
Úspěšná norská trilogie Havraní kruhy se inspiruje severskou mytologií, ale přitom vytváří vlastní svébytný svět, kde být člověkem znamená ocitnout se ve zcela nezvyklé roli vyvržence. Hlavní hrdinka není "vyvolená", dokonce nemá žádné zvláštní schopnosti. To, co ji odlišuje od ostatních, je děsivý fakt, že postrádá něco, co všichni ostatní mají.


Jedné chladné noci najde chlapík ve sněhu miminko. Okamžitě je mu jasné, že jde o Ódinovo dítě - bezocasou nestvůru z lidského světa, která má podle legend moc nakazit obyvatele Ymu ošklivou smrtelnou plísní. Přestože tento muž zná ony povídačky a bojí se, nedokáže malou příšerku zabít. Místo toho pořeže holčičku na zádech tak, aby to vypadalo jako vlčí kousnutí, nechá si ji a tajně vychová v hyperaktivní puberťačku.

Hirka není jako ostatní dívky. Má husté ohnivě rudé vlasy, nemá ocas, nosí pořád ten stejný mechově zelený roztrhaný svetr a hlavně se nebojí. Už jako dítě se chtěla vyrovnat všem vrstevníkům a hlavně toužila být lepší než Rime An-Elderin. Rime je ze vznešeného rodu, který má předurčené vládnout Ymslandě. Jenže on nesouhlasí s pokryteckou politikou Rady a místo toho si vybere cestu bojovníka. Hirka, stejně jako i Rime, touží jen po tom, aby mohla v klidu žít. Jenže všichni okolo ní mají magické schopnosti, zatímco ona k Síle přimknout nedokáže. A brzy má jít na slavnostní Obřad, což je vlastně zkouška čarovné moci. Naše hlavní hrdinka se nevzdává, snaží se naučit přimknout, požádá o pomoc i Rimeho, ale nedaří se jí. Proto se rozhodne utéct do města Ravnhov, kde Obřad neuznávají. Cestou se k ní přidává havran Kuro a Hirka postupně odhaluje pravdu nejen o sobě, ale taky o děsivém spiknutí, kterého je součástí. Zjišťuje, že existují i děsivější příšery z jiného světa, než je ona. Slepí přichází. Jsou bledí, mají ostré drápy, mléčné oči a vycucají z vás krev do poslední kapky...

Co se mi líbilo: Hirka je fajn hlavní hrdinka, protože není hloupá, ani přehnaně důvěřivá. Naopak je spíš paranoidní, což mi k její životní situaci skvěle ladí. Zároveň však není žádný strašpytel. Díky tomu, že byla od malička dětma šikanovaná kvůli chybějícímu ocasu, snažila se být lepší než její vrstevníci. Proto jako jediná s Rimem vylezla na vrchol hory nebo skočila z útesu do řeky. Celkově mi jako postava přišla hodně dobře napsaná, taková realistická verze Rebelky od Disneyho. Dokonce i s tím zrzavým hárem. :D Dalším pozitivem pro mě byl Hirčin havraní kamarád Kuro a jejich pomalu se rozvíjející přátelství. Přišlo mi to takové roztomilé a kouzelné. Přestože je Kuro spíše pozorovatel a nijak příliš do děje nezasahuje, jako postavu jsem si ho okamžitě oblíbila a bylo mi jen líto, že o něm autorka nepíše častěji.

"Kuro! Hedra!" Kuro na místě třepotal křídly. "Hedra! Hedra! Poleť sem!" Kuro sklopil křídla a střemhlav se vrhl k ní. Orel se tak rychle otočit nedokázal. Vykroužil obrátku a znovu se vydal za nimi.
Ve jménu Vidoucího, pospěš si!
Kuro minul Hirčinu nataženou ruku a vrazil dívce přímo do hrudníku. Objala ho a obrovskému stvoření, které se na ně snášelo z oblohy, nastavila záda. Přivřela oči a přikrčila se. (s.194)

Co se mi nelíbilo: Rime nebyl úplně zle napsaná mužská postava - statečný, nebojácný, spravedlivý a samozřejmě neuvěřitelně krásný hrdina. Když už jsme u toho vzhledu, tak tím začnu, protože to se mi líbilo. Rime je popisovaný jako lidská verze vlka se stříbrnými dlouhými vlasy, ledovýma očima a vysportovanou postavou. Oceňuji, že ho autorka popsala tak, že se to nedalo zapomenout. Opravdu jsem si už od začátku knížky neměla problém v hlavě představit jak rudovlasou Hirku, tak stříbrovlasého "elfa" Rimeho. Jenže jeho osobnost už tak výrazná nebyla. Hirka ho příšerně zastiňovala. Hirka je obrazem dobra, takže bych čekala buďto dobrotivého Rimeho nebo zlého hajzlíka Rimeho, kterého hlavní hrdinka změní k obrazu svému. Jenže on je prostě nijaký. Stejně jako vlčí kožich - ani bílý, ani černý, prostě průměrně šedivý. Přijde Hirce hrdinsky na pomoc, ale pár kapitol předtím kouká na to, jak ji zkrvavenou vlečou z výslechu a nepomůže jí. Moralizuje ohledně hříšného chování Rady, přitom však sám bez lítosti zabije. Prostě jsem z něho neměla takový dojem, jaký bych asi u takovéhle fantasy čekala. Na druhou stranu jde jen o první díl a jeho postava pořád má dost prostoru na to, aby se dál rozvíjela.


Hodnocení: 76% Po dočtení jsem byla trošku zmatená, co se týče mého názoru na knížku. Na jednu stranu se mi moc líbil svět, do kterého autorka děj zasadila. Severská mytologie je super, navíc u nás není zrovna velký výběr takovýchto fantasy, když nepočítáme Thora a nejnovějšího Neila Gaimana. Nejsem si však jistá, jestli tento pramen autorka vytěžila na maximum, protože více než severské reálie sledujeme Hirčino putování přírodou a její seznamování s usedlíky. Na druhou stránku se toho v knížce hodně děje, hlavní hrdinka hodně cestuje, poznává, objevuje. Trošku mi to připomínalo putování hobitů v Pánovi prstenů. Ale s méně popisy přírody a s více akcí. Siri Pettersen staví tento díl hlavně na hloubkovém poznávání osobnosti hlavní hrdinky a poznávání motivace okolních postav. Tady se mi moc líbilo využití handicapovaných osob (Hirčin taťka je vozíčkář a kamarád Vetle mentálně retardovaný), což jsem doteď v žádné jiné fantasy neviděla a mile mě to překvapilo. Naopak mi nesedl nemastný - neslaný Rime, který byl až přehnaně průměrný. Ono by to ve výsledku nevadilo, protože Hirka je dostatečně výrazná hrdinka a roztomilý Kuro si musí získat každého.

Největším problémem (a důvodem ke strhnutí jedné hvězdičky) je čtivost. Ani nevím, jak to dobře slovy popsat. Chyba nebyla v příběhu, ten mě hodně bavil a zajímalo mě, jak to všechno dopadne. Jenže pokaždé, když jsem knížku otevřela, nemohla jsem se začíst. Potřebovala jsem pár odstavců, abych se dostala do děje. Potom už se mi knížku sice nechtělo odložit a často jsem přečetla i 70 stran na jeden zátah, přesto bych byla opatrná s označením "čtivé". Četla jsem knížky, u kterých jsem si mohla přečíst dva řádky a už jsem byla nadšená, tady jsem vždy potřebovala větší úsek textu, abych se naladila na správnou vlnu. Navíc v momentech, kdy jsem Ódinovo dítě zrovna nečetla, jsem na něj nemyslela. Chápete, jak to myslím? Prostě mě nespalovala taková ta knihomolská touha, která by mě nutila běžet knížku otevřít. Přesto nemůžu říct, že by mě první díl nebavil, hodnotím ho dokonce jako nadprůměrně zpracovanou fantasy s výborným nápadem a skvělou hlavní hrdinkou. Jen tomu prostě ještě něco chybělo.

2.DÍL: PLÍSEŇ

  • Ocenění: nominace Bokhandlerprisen (2014)
Představ si, že jsi lovnou zvěří v neznámém světě. Ve světě lidí, který pomalu umírá. Ve světě, který je místem tvého narození a který se měl konečně stát tvým domovem. Jenže to je zásadní omyl.
Hirka opustila Ymslandu, aby ji zachránila, a vzdala se tak možnosti být nablízku Rimemu, přestože právě po tom touží ze všeho nejvíc. Místo něj ji teď provázejí lovec zapomenutých a slepý. Boj o přežití v lidském světě je ovšem maličkostí ve srovnání s tím, co přijde, když Hirka pochopí, kým ve skutečnosti je a jakým nástrojem v mocenské hře se má stát.


(Jelikož jde o trilogii na pokračování, nevyhnu se spoilerům prvního dílu. Proto těm, co "Ódinovo dítě" nečetli doporučuju, aby se přesunuli až k závěrečnému hodnocení.)

Hirka na konci prvního dílu prošla Havraními kruhy (Bifröstem) a ocitla se v našem světě. Byl to hrozný šok. Neuměla jazyk, nechápala novověké zvyklosti, neznala elektřinu, bála se aut a samozřejmě neměla doklady. Schovala se v kostele, kde ji našel hodný kněz a dovolil jí tam zůstat. Hlavní hrdinku potkáváme pár měsíců poté, kdy už se dokáže jakž takž domluvit lidským jazykem. Přestože čekala, že se ve světě Ódinových dětí bude cítit jako doma, nestalo se tak. Hirka vyrůstala s bylinkami a v kontaktu s přírodou, v našem světě však cítí jen rozklad o odpadky. Je nešťastná z jablka, které po utrhnutí vydrží i týdny čerstvé. Nelíbí se jí, že nikdo neléčí bylinami. Hnusí se jí skládky odpadu. Tahle země pomalu ale jistě umírá a Hirce se tu nelíbí. Je jen málo věcí, které jí působí radost, a to je televize, svíčky na dortu a nové modré kalhotky s obrázky ptáčků. A nová kamarádka Jay. A Kuro.

Jenže hned po prvních stránkách Kuro onemocní a kamarádka navždy odejde. Hirka se bojí, že zůstane úplně sama. Ale to se bát nemusí. Na krk se jí totiž pověsí samolibý nemrtvý Naiell a pedofilní třicátník Stefan, který se živí jako nájemný lovec lidí (a jejich zubů). Naiell rád chodí nahý a Stefan by pravděpodobně nejradši viděl nahou Hirku. Skvělí kámoši. A na scéně se objevuje třetí chlápek, který může být mnohem nebezpečnější. Je to totiž Hirčin otec...

Vtom se Naiell objevil vedle ní. Nadskočila...
...Stefan pronesl několik vět, které určitě neznamenaly nic pěkného. "Obleč se, proboha! Tady máš!" Hodil po slepém uzlík oblečení. Naiell ho zachytil, pohlédl na Hirku a usmál se. Dívce přeběhl mráz po zádech.
"Ten člověk se na mě nerad dívá, když jsem nahý," prohodil se zjevným uspokojením.
Hirka vyskočila na nohy. "Před cizími se nahý nikdo nepromenáduje. Aspoň tady ne." (s.115)

Ve světě Ym mezitím Rime hledá možnost, jak otevřít Havraní kruhy a najít Hirku. Vytváří si mnohé nepřátele a nachází nečekané spojence. Kdo by třeba čekal, že nosič havrana stráví noc zavřený v pokoji se slavnou polonahou tanečnicí, po které touží každý muž? A co je pravdy na tom, že si má nejmladší člen Rady vzít Hirčinu kamarádku Sylju a založit s ní rodinu? To už na divokou rudovlásku úplně zapomněl?


Co se mi líbilo: Tento díl byl nacpaný akcí a dějovými zvraty. Siri Pettersen píše úplně jinak, než většina autorů fantasy, od kterých jsem něco četla. Nebojí se vyvraždit polovinu postav knížky a představit nám nové. Nepatlá se pořád v tom samém, naopak posouvá děj stále dál a dál. Čtenář se rozhodně nestíhá nudit. Ale zpátky k těm postavám, ty totiž chci zmínit v plusech i mínusech. Pozitivní změnu jsem zaznamenala u Rimeho. Bylo mu věnováno mnohem více prostoru a navíc u něj došlo k dost znatelnému vývoji. Už není tím nerozhodným mladíčkem, ale nachází si svoji životní cestu a buduje si mravní zásady. Super! Hned mi byl sympatičtější.

Další postavou, kterou zmíním, je havran Kuro. Toho jsem v prvním díle totálně milovala a je mi trošku líto, že dostává v druhém díle tak málo prostoru. Náhražkou nám může být Naiell, který je mu podobný mnohem více, než by se snad na první pohled zdálo. Naiell je sice příšerně samolibý a hlavně mrtvorozený (nábyrn), přesto jsem si odstavce, kde se objevuje vážně oblíbila. Hlavně to, jak chce neustále chodit nahý. :D Na jednu stranu je to vtipné, na druhou stranu jde o dokonalý obraz jakéhokoliv cizince či imigranta, který se odmítá přizpůsobit zvykům země, do které vstoupil. Na co se učit jazyk a cizí tradice, že?

Co se mi nelíbilo: I zde se budu věnovat hlavně postavám. Nejvíc ze všeho mi totiž na knížce vadil Stefan. Příšerná postava! Lovec lidí, který se schová pod peřinu při každém zapraskání větvičky. Otec a manžel, kterému není trapné ve třiceti letech balit teenegerku. Moralista, který je schopný zabíjet a krást... To všechno a mnohem víc je Stefan. Nejvíc ze všeho mi ale byla proti srsti ta věc s Hirkou. Chápu, že v Ymu žila jako ve středověku, takže ji zřejmě svazky dospělých s náctiletými holkami nepohoršují, ale on by měl být rozum. A když už on ne, tak autorka. Připadá mi, že se k tomuto tématu dostatečně nevyjádřila. Chápu, že asi nechtěla do příběhu vsouvat jakési etické otazníky, jenže když už máme fantasy knížku určenou hlavně mládeži, pokládala bych za vhodné, aby to tam bylo jasně řečené. Že to není v pořádku. Vůbec jsem nepochopila myšlenkové pochody Hirky v tomhle díle. Ať už ohledně Stefana, tak ohledně Graala. V prvním díle jsem ji označila, za "fajn hlavní hrdinku, která není hloupá". Teď to ale musím vzít zpátky. Chovala se hloupě, naivně a nepochopitelně. A já nějak nechápu, co se to s ní stalo...

Hodnocení: 77% Druhý díl je zvláštním protikladem prvního dílu. Kde jsem u "Ódinova dítěte" vytkla čtivost, tady jsem neměla absolutně žádný problém se začíst. Předtím se mi Rime nepozdával, teď se jeho charakter plně rozvinul. Objevily se nové zajímavé postavy a nečekané zvraty, které mě nutily nepřestávat číst. Dějově by si knížka zasloužila plných pět hvězdiček, skutečně nejde jen o výplňový druhý díl, jak to u trilogií bývá zvykem. Výjimečné je taky to, že Siri Pettersen dokázala popsat náš svět očima "mimozemšťanky". Hirčino překvapení z každé drobnosti vyznívalo dostatečně realisticky a tímto si u mě autorka dost šplhla. Nečekala jsem, že mě může fantasy z našeho lidského světa bavit víc, než severská mytologie přenesená do zemí Ym, nakonec to tak ale bylo. Proč tedy jen 4 hvězdičky a jen o 1% víc, než u Ódinova dítěte? Protože jsem i přes velké množství plusů našla i víc věcí, které mi na knížce vadily (oproti prvnímu dílu, kde mi doopravdy vadila jen ta čtivost). Hirka se v mých očích změnila z perfektní odvážné hlavní hrdinky na příšernou naivku. Chtěla jsem víc stránek o Kurovi. A hlavně... Stefan! Pedofilní romanťárna mi fakt vadí. Hodně. Přesto se mi knížka hodně líbila a nemůžu ji upřít originalitu. Něco takového jsem vážně ještě nečetla.

3.DÍL: SÍLA

  • Ocenění: nominace Bokhandlerprisen (2015)
  • nominace UPrisen (2016)
  • nominace Stora Ljudbokspriset (2016)
  • vítěz Havmannprisen (2016)
  • vítěz Sørlandets litteraturpris (2016)
Představ si, že jsi ikonou ve světě obávaných slepých. Symbolem, který jeho obyvatele spojuje v nenávisti a touze po pomstě. Jako dcera mrtvorozeného válečníka, jenž se kvůli zradě svého bratra ocitl ve vyhnanství, máš jediný úkol - zahájit začátek konce.
Hirka se připravuje na setkání s vládnoucím rodem ledového světa s pevně danou hierarchií, v němž se cení odvaha a pohrdá se slabostí. Dívka neohroženě přijímá svůj osud v naději, že zachrání svého přítele Rimeho a udrží Ymslandu v bezpečí. Žízeň mrtvorozených po Síle je však neuhasitelná a válce se již nelze vyhnout. Ke kterému světu se Hirka nakonec přikloní? Kam patří?


(Opět varuji před možnými spoilery předchozích dílů... Budu se snažit vám neprozradit příliš, přesto doporučuji přeskočit rovnou na hodnocení, pokud jste nečetli první dvě knížky.)

S Hirkou se tentokrát setkáváme pár minut potom, co jsme ji v druhém díle opustili - právě prošla Havraními kruhy do země Umpiri. V zasněžené pustině ji už čeká uvítací výbor, který se skládá z bojovníků, kterým velí protivná mužatka Skerri, učitelky jazyka mrtvorozených Oni a padlého "otroka" Kolaila. Hirka se rychle skamarádí s Kolailem a ještě rychleji si stihne znepřátelit Skerri. Pro naši mírumilovnou zrzavou hrdinku je totiž těžké pochopit zvyky mrtvorozených. Umpiri, obzvlášť aristokratičtí Dreyri, jsou panovační nafoukanci, kteří si odmítají přiznat, že by z něčeho měli strach. Nejezdí na koních, protože by tím dali najevo, že nedokážou někam dojít po svých. I v největších mrazech chodí povenku oblečeni jen do kožených řemínků s holými stehny i pažemi, aby ukázali, že se nebojí zimy. Nenosí zbraně a jejich balkóny nemají zábradlí.

Pro Hirku je všechno nové a musí se učit jak společenské etiketě, tak i boji a módnímu stylu. Jejím prvním úkolem v novém bydlišti je povznést Graalův rod na vrchní příčky hierarchického žebříčku Dreyri. A pak vést válku proti Ymslandě. A taky vyléčit Sílu. Není to až příliš úkolů, pro jednu obyčejnou malou holku, která ani neví, kam patří? Hirka v sobě bude muset najít tu mrtvorozenou polovičku - aby do Dreysilu znovu přinesla Sílu, musí první prolít krev. Hodně krve. Nic totiž neuzemní Sílu lépe, než smrt,...

Rime mezitím v Ymslandě zjišťuje, že Darkdaggar opět zasedá v Radě, přestože se ho pokusil zavraždit. Jeho krvavé řádení tím však zdaleka neskončilo, kolem Rimeho se hromadí mrtvá těla, která má na svědomí bezcitný člen Rady a náš hrdina to tak odmítá nechat. Rozhodne se spojit síly s Eirikem Ravnhovským a vytáhnout proti Mannfalle. V krku ho pořád tíží havraní zobák a neví, jestli je připravený postavit se i proti své jediné lásce...

"Vzbouzí v tobě to nejlepší i to nejhorší, Rime."
Byla to pravda. Na tom už ale nezáleželo. Nepatřila mu. A nikdy nebude. Zvolila si jiný svět. Jiný život. Pokud se ještě někdy setkají, bude to na bitevním poli. A on nemůže čekat s rukama složenýma v klíně. (s.31)


Co se mi líbilo: S vývojem postav jsem byla ve třetím díle nadmíru spokojená! Vážně... všechno, co mi vadilo, se jaksi vykrystalizovalo a oba hlavní hrdinové našli svou cestu. Hirka se vrátila k té chytré odvážné Hirce z prvního dílu a přestala naivně důvěřovat každému, kdo jí něco slíbil. Dospěla, vytvořila si vlastní názor a našla i svou temnou stránku, kterou potřebovala pro další osobnostní rozvoj. Už rozhodně není tou hodnou holčičkou z Ymslandy, teď je z ní bojovnice, válečný stratég a oblíbenec havranů v jednom. Když musí, tak vydírá své blízké. Všechno to však jen v zájmu vyššího dobra a záchrany světa. Tady musím zmínit jednu scénu, která se mi zaryla hluboko pod kůži. Jde o chvíli, kdy Hirce jako nováčkovi z rodu Modrasme jiní Dreyri nosí dary na uvítanou. Jedna žena donese klec se třemi šedomodrými ptáčky, kteří stříbrně září...

"Ti ptáci září..."
Žena spokojeně nadzvihla obočí, jako by ty tvory vlastnoručně stvořila. "Říkáme jim živé lucerny. Že jsou nádherní?"
Hirka zamlaskala. Zdálo se, že to ptáčky uklidnilo. "Jsou rozkošní," přitakala.
Žena zatřásla klecí a stříbrná záře zesílila. "Jen je nesmíš přemístit do větší klece. Potřebují mít málo prostoru. Září, jen když jsou rozrušení." (s.133)

Jde o dokonalou ukázku Hirčina pobytu v Dreysílu. Spousta pravidel, zvyků a tradic, které musí dodržovat. Nikdo se neohlíží na nikoho jiného. Nikdo nikoho nelituje, ani sebe. Celý svět mrtvorozených hodnotím velmi kladně a chválím autorku za to, jak si s ním poradila. Opravdu to zvládla na jedničku s hvězdičkou! Už dlouho mě nějaký fantasy svět tolik nepřekvapil, jako domov Umpiri. Hltala jsem každou novou kapitolu a těšila se, s čím novým ještě autorka příjde. Nejvíc se mi na tom všem však líbilo to, že i když se Hirka dostala na takové kruté místo plné všehoschopných samolibců, ona v hloubi duše zůstala sama sebou.

Otevřela klec. Živé lucerny roztáhly křídla a odletěly. Bylo jí úplně jedno, kolik ti ptáci stáli nebo jestli se tím někoho dotkne. Jestli kvůli světlu musí někdo trpět, raději bude žít ve tmě. Ať si říká, kdo chce, co chce. (s.140)

Co se mi nelíbilo: Poprvé v této trilogii nevím, co mám vytknout. Vše mě bavilo. Snad jedině lituju, že nám poslední kapitola dala ochutnat kousíček z dalšího úžasného světa, který už asi nenavštívíme. Já chci draky! Zbožňuju draky! Chci další díl!!!

Hodnocení: 100% Když jsem četla první a druhý díl, tak jsem nechápala, co ta téhle sérii všichni vidí. Jako jasně... byla dobrá, ale zase ne až tak totálně úžasná, abych o ni mluvila, kudy chodím. Spíš bych ji označila za průměrnou. Po dočtení třetího dílu už však chápu, čím Siri Pettersen své čtenáře okouzlila. Konečně jsem jí i já přišla na chuť. Závěrečný díl trilogie mě naprosto odrovnal! Již od prvních stran jsem se do příběhu ponořila a nemohla se od jeho stránek ani na chvilku odtrhnout. Zamilovala jsem si nový svět Umpiri, který měla autorka výborně promyšlený a našla jsem si cestu i k oběma hlavním hrdinům, přestože mi v minulých dílech často lezli na nervy. Nejvíc oceňuji to, jak se v "Síle" propojily všechny osudy a jak do sebe vše krásně zapadlo. Autorka nenechala ani jednu vedlejší postavu zmizet v zapomnění, naopak i toho nejnenápadnějšího civila využila na maximum. Díky tomu se dozvíme o majiteli čajovny Lindrim, Eirikovi Ravnhovském a jeho synovi Teinovi, o Graalovi v lidském světě, pár odstavců dostane i věčně mladý Vetle s maminkou Ramojou a nezapomene se ani na bývalého člena Rady Urda Vanfarina... "Síla" je dokonalým slepencem všeho, co se kdy v předchozích dílech mihlo. Navíc je úžasně čtivá, napínavá a zajímavá. Neumím si představit lepší a překvapivější závěr série, než s jakým přišla Siri Pettersen. Existují hromady a hromady předvídatelných knížek, Havraní kruhy k nim ale určitě nepatří. V Hirčině vesmíru se nedá dopředu odhadnout vůbec nic!
_____________________________________________________________________________
CELKOVÉ HODNOCENÍ ŘADY: 94% Po prvních dvou dílech bych opravdu nečekala, že Havraní kruhy nakonec ohodnotím plnými pěti hvězdami. Po lehce nadprůměrném "Ódinově dítěti" a "Plísni" mě závěrečná kniha totálně pohltila a donutila mě přehodnotit názor na celou sérii. Hlavní hrdinové Hirka a Rime prochází v průběhu příběhu vývojem, který se přímo ukázkově završí posledním dílem. Rime našel svou cestu a Hirka přestala být tak naivní. Nejvíc si mě ale získaly neuvěřitelně nápadité světy skrývající se za Kruhy a pak také osudy vedlejších postav, na které autorka nezapomněla, naopak každého propojila s finálním vyústěním zápletky. Oceňuju, jak dopodrobna autorka svůj svět promyslela a také to, že vše pospojovala do dokonalého celku. V neposlední řadě jsem vděčná, že se nevyhýbala krvi. Jestli ve fantasy literatuře něco doopravdy nesnáším, tak jsou to takové ty příběhy, kde děj jasně směřuje k brutální řežbě na bitevním poli a autor to zničehonic utne mírovým proslovem hlavního hrdiny. Hrůza! Siri Pettersen se ale nebála pár postav vyškrtnout ze scénáře a závěr přenechat Kollkaggám, vojákům a bojovným Umpiri. Tak má vypadat legendární ukončení série! Na takovýto závěr čtenář dlouho nedokáže zapomenout - já jsem si jista, že budu vzpomínat ještě dlouho. :)


Mimo obsahovou stránku musím vyzdvihnout i grafickou podobu knížek. Přebaly jsou ve všech vydáních stejné, dokonce i font písma se vždy podobá severskému originálu. Není to na škodu, protože všechny tři obálky dokonale ladí s příběhem, jenž se pod nimi skrývá. Jsou sice kapku brutální, ale to mi nevadí. Naopak si myslím, že právě tohle je ten typ obálky, která každého na první pohled zaujme - ať už pozitivně nebo negativně - a přinutí "neználky" seznámit se s anotací. Knížka je navíc zajímavá i pod přebalem, kde se nachází hnědé desky s namalovanými runami. Součástí každé knihy je také mapa světa, ve kterém se Hirka nachází. Skvělé zpracování. :)

Nakonec jsem moc ráda, že mě ty nadšené recenze a videorecenze na "Havraní kruhy" nalákaly. Jsem si jistá, že si někdy v budoucnu dám re-reading a užiju si ho ještě o něco víc, než první čtení. Už totiž budu vědět, co se za celým příběhem skrývá a že za ty ovace rozhodně stojí. Zkráceně: tuto fantasy trilogii jsem si opravdu užila a doporučuju ji všem čtenářům, kteří hledají originální dílko o cestování do jiných světů. Mě si získala. Dokonce jsem si nadšeně vytvořila záložky inspirované těmi parádními obálkami. Podařilo se mi vás ukecat? ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 4. února 2018 v 12:50 | Reagovat

To by mne asi nebavilo ;-)

2 Deni (majitelka blogu) Deni (majitelka blogu) | 5. února 2018 v 19:41 | Reagovat

[1]: Tahle série asi nesedne každému, to je pravda. Například ani Ohanu (jednu z mých oblíbených booktuberek) nějak extra nechytla... Ale fanoušci fantasy by mohli být spokojení, přeci jen je to něco nového... ;) Já čtu fantasy docela často a Havraním kruhům jsem prostě nedokázala odolat... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama