Říjen 2019

S: Strážce ztracených měst (Shannon Messenger)

26. října 2019 v 22:00 | Deni |  Recenze (rozcestník)

SÉRIE: Strážce ztracených měst (Shannon Messenger)

Pořád ještě doháním mé recenzní restíky a jednou z nich je i tato fantasy, určená především mladším čtenářům. Malinko jsem se bála do ní pustit - sice často sahám po četbě, které tak úplně nesedí k mému věku, ale při pohledu na dvě rozjuchané děti v pláštících zdobících obálku, mě napadlo, že tentokrát jsem to možná trochu přepískla. Anotace ale zněla tak lákavě... jednoduše jsem neodolala. Nakonec jsem moc ráda, že jsem dala Strážci ztracených měst šanci, protože je to naprosto kouzelný příběh! Nechápu, že u nás o této sérii donedávna vůbec nebylo slyset. Nedokážu pochopit, proč se o ni už před lety neporvala velká česká nakladatelství. Tímto moc děkuji mladičkému nakladatelství Ocelot, že se rozhodlo na náš knižní trh dostat tuto epickou fantasy, která se klidně může rovnat i s Harrym Potterem...

Nakladatelství: Ocelot, 2019 (ČR)

#1: Strážce stracených měst

Originální název: Keeper of the Lost Cities

ANOTACE: Sophie je dvanáctiletá dívka, která vyniká chytrostí. Ve škole ale nemá moc kamarádů, spolužáci ji považují za šprtku a podivínku. Vše se však brzy změní, když potká Fitze, záhadného kluka, který jediný rozumí jejím problémům. Fitz jí ukáže místo, kam doopravdy patří a odhalí jí její zvláštní schopnost, o které jen tušila. Sophie je telepatka, dokáže slyšet a číst myšlenky ostatních. Ale aby mohla naplno rozvinout své schopnosti, musí opustit svou rodinu a svět, ve kterém dosud žila. Vztahy mezi lidmi a elfy jsou totiž zakázané. Sophie posléze nastoupí na Foxfire, slavnou akademii pro nadané elfy, kde se pere s předměty, popírajícími všechny pozemské zákonitosti, o nichž se doposud učila. Kromě probírané látky se také potýká s novými schopnostmi, které musí ovládnout, a se svou záhadnou myslí. Postupně také zjišťuje, že i mezi elfy je poměrně neobyčejná. A to nejen kvůli svým hnědým očím. Ke konci roku však musí obstát ve zkoušce mnohem těžší, než je jakýkoliv akademický předmět. Sophie má totiž nevědomky klíč k něčemu, pro co by ostatní zabíjeli. A zjišťuje, že i mírumilovný svět elfů má svá temná zákoutí.


Ocenění:
  • California Young Readers Medal v kategorii Middle School/Junior High (2017)

"Chceš říct, že jsem... vetřelec?"
Zadržela dech. Fitz propukl v smích. Začervenala se, ale současně se jí ulevilo. Nechtěla být vetřelec.
"Ne," odpověděl, když se dost nasmál. "Chci říct, že jsi elf."
"Elf," zopakovala. Hlavou se jí mihl obraz pohádkových bytůstek se špičatýma ušima, oblečených do kabátků a legín. Proti své vůli se zahihňala.
"Nevěříš mi."
"Vážně jsi čekal, že ti to uvěřím?" (s.18)

Dvanáctiletá Sophie se už od dětství cítí jiná, než její vrstevníci. Díky fotografické paměti si hravě všechno zapamatuje. Navíc skrývá velké tajemství - slyší, nad čím ostatní přemýšlí. Často ji z toho bolí hlava, proto se lidské společnosti radši vyhýbá. Spolužáky je díky tomu vnímána jako podivná, samotářská šprtka. Sophii to nevadí, hlavně když se jí podaří skrýt před světem své telepatické schopnosti. Pak se ale objeví záhadný modrooký kluk, který o jejím zvláštním nadání ví. Tvrdí jí, že je ztracenou elfkou pocházející z magického světa skrytého lidem. Sophie cizinci odmítá uvěřit, dokud ji neteleportuje do města plného křišťálových zámků, mýtických zvířat, drahokamy zdobených rób, elixírů a kouzel...

"Shangri-la opravdu existuje?"
"Všechna Ztracená města jsou skutečná, i když sis je určitě představovala jinak. Lidské příběhy o nich bývají zřídkakdy pravdivé - vzpomeň si na všechny ty směšné věci, které jsi slyšela o elfech." (s.21)


Sophiin svět se kompletně změní. Je donucena opustit svou lidskou rodinu, školu i kocourka. S jedním batohem věcí a plyšovým slonem Ellou se přestěhuje do tajemného elfího města, kde jí je přidělena adoptivní rodina. Dostane nové šaty, pokoj a je přihlášena do prestižní kouzelnické akademie Foxfire. I tady však Sophie nezapadá. Jednak díky svému původu a jedinečně rozvinutému telepatickému nadání, ale zejména díky očím - na rozdíl od výhradně modrookých elfů, je má hnědé. Sophie brzy zjišťuje, že se v ní ukrývá mnohem více záhad, než si kdy myslela. A ne všichni elfové jsou šťastní, že mají mezi sebou takovou nevyzpytatelnou časovanou bombu... Sophie bude muset dokázat, že si zaslouží své místo v akademii i v novém světě, do kterého ji bez předchozích varování vhodili. Rozhodně to nebude snadné!

"Skvělé. Takže jsem elfka. Mám pomoct Frodovi zničit prsten a zachránit Středozemí?
Nebo budu muset vyrábět hračky na severním pólu?" (s.19)

Hlavní hrdinka je prostě skvělá. Chytrá, hodná, snaživá, ale přitom jí nechybí ani špetka roztomilé nemotornosti a smyslu pro humor. Autorka přesně vystihla poměr mezi naivitou dvanáctileté slečny a vyspělostí. Sophie díky tomu nepůsobí ani přehnaně dětinsky, ani přemoudřele. Podobně jsou na tom i Sophiini spolužáci - sice jsou u nich patrné běžné chybičky náctiletých (popichování, žárlení na kamarádění s jinými, trucování), přesto tím čtenáři nelezou na nervy. Stejně tak sympatické a zároveň uvěřitelně "lidské" jsou i dospělé vedlejší postavy, jako například adoptivní rodiče Grady s Edaline, kteří při požáru ztratili dceru Jolie, což je hluboce poznamenalo. Není těžké si ty dobrosrdečné krotitele dinosaurů oblíbit... :) Co se týče charakterů, autorka mě opravdu mile překvapila. Častým trendem u knížek pro mladší čtenáře bývá, že je psychologie postav odfláknutá, ale tady ani dospělý čtenář nebude zklamaný. Každý elf má tady svůj vlastní profil, svou osobnost a povahu, která ovlivňuje jeho jednání.


Podobnou péči Shannon Messenger věnovala detailům svého fantasy světa. Elfové mají vlastní zvyky, tradice, jazyk, písmo, školní uniformy barevně odlišené na základě ročníku, právní systém, technologie,... Vše, co čtenář potřebuje k tomu, aby mu spisovatelova vize připadala skutečně realistická. Při čtení této knížky si opravdu připadáte, jako byste měli přímo Eternalii nebo Atlantidu přímo před očima. V tomto citu pro detail mi "Strážce ztracených měst" neskutečně připomínal slavného Harryho Pottera, ke kterému je mnohými čtenáři (zcela právem) přirovnáván. Pokud jste fanoušky Harryho, určitě si oblíbíte i hnědookou elfku Sophii. ;)

Vydavatelství zachovalo původní americkou obálku, která mě v první moment trochu vyděsila... :D Nechápejte mě špatně, vlastně je po grafické stránce moc pěkná a k obsahu knížky skvěle pasuje. Jenže když jsem dostala nabídku recenzovat tuto knížku, přečetla jsem si anotaci, ta mě zaujala a na základě toho jsem si nechala recenzáček poslat. Když jsem pak poprvé vzala "Strážce ztracených měst" do rukou, lekla jsem se, že jsem to s tou mojí náchylností k YA přehnala. Bála jsem se, že bude příběh až moc "pro děti". Mé pochybnosti ale byly zbytečné a po dočtení začínám milovat i roztomilou ilustraci na obálce. :)


Hodnocení: 100% Nemám absolutně co vytknout! Takhle dokonale propracovanou fantasy jsem dlouho nečetla. Musím vyzdvihnout autorčin cit pro detail i výbornou práci s charaktery. Postavy jsou uvěřitelné a svět elfů vám před očima ožívá, až si při čtení připadáte, jako byste Eternalii či akademii Foxfire skutečně navštívili a viděli na vlastní oči. Stejně pozitivně jsem vnímala i hlavní hrdinku Sofii, která na svůj věk ani příliš přemoudřelá, ani otravně dětinská. Bylo snadné si ji oblíbit a fandit jí při poznávání nového světa. Nevím, co bych příběhu mohla vytknout, opravdu mě nenapadá ani jediné negativum. Dokonce i závěr byl správně vygradovaný a napínavý - poslední stránky jsem byla na knížce tak přilepená, že pro mě okolní svět přestal existovat. Jsem strašně ráda, že u nás tato fantasy perla vyšla a nemůžu se dočkat dalších dílů (kterých je momentálně 7, takže se opravdu máme na co těšit). Nechápu, proč takhle epická série doteď žádné české vydavatelství nezaujala, ale jejich chyba... Tohle je rozhodně rovnocenná sestřička Harryho Pottera - naprostá nutnost pro každého náctiletého milovníka kouzel, která nezklame ani zralejší čtenáře. Doporučuju!



Knížku seženete na internetových stránkách

Za recenzní výtisk moc moc moc děkuji Megaknihám.

Další díly série:
#2: Exile (zatím nepřeloženo)
ANOTACE: Sophie Foster thought she was safe. Settled into her home at Havenfield, surrounded by friends, and using her unique telepathic abilities to train Silveny--the first female alicorn ever seen in the Lost Cities--her life finally seems to be coming together. But Sophie's kidnappers are still out there. And when Sophie discovers new messages and clues from the mysterious Black Swan group, she's forced to take a terrifying risk-one that puts everyone in incredible danger. As long buried secrets rise to the surface, it's once again up to Sophie to uncover hidden memories-before someone close to her is lost forever. In this second book in the Keeper of the Lost Cities series, Sophie must journey to the darkest corners of her luminous world in a sequel that will leave you breathless for more.



Jak jsem se stěhovala...

26. října 2019 v 12:53 | Deni |  MOJE KNIHOVNA

Jak jsem se stěhovala...

(aneb proč jsem byla poslední dobou tak málo aktivní)


Jak jste si mohli všimnout, posledních pár měsíců jsem na blog moc nových recenzí nepřidávala a ani na facebooku jsem nebyla viditelně aktivní. Důvodem bylo několik velkých (a nečekaných) změn v mém životě. Především jsem odešla z hotelu, kde jsem pracovala jako recepční a našla si nové místo, kde jsem spokojenější. A taky mě vyhodili z bytu. Prostě mi ze dne na den přišla do mailu výpověď z nájmu. O to víc mě to překvapilo, protože jsem měla pronajatý byt, který patřil příteli mé sestřenice. Řekněme, že jsem takové chování zrovna od rodiny nečekala. Ale nevadí, život jde dál a já tady na blogu nechci vyplakávat. Navíc nový byt, který jsem sehnala přímo v rekordním čase, je mnohem pěknější a taky prostornější... Takže budu mít i více místa pro knihovničky. :)

Napadlo mě, že by vás možná mohlo zajímat, kolik tašek knih vlastně doma mám a jak se moje knížky zabydlely v novém bytě. Pokud vás zajímá fotodokumentace stěhování jedné knihomolky, tak pokračujte ve čtení... ;)


Jestli jste četli poslední Bookshelf Tour, tak víte, že mám momentálně dvě čtvercové knihovničky (viz. fotka nahoře, kde ji mamka s babi smontovávají), zbytek knížek jsem nastrkala do obývákové stěny. S balením jsem začala právě u knihovniček "kostek", kde se nachází většinou fantasy a sci-fi. Bála jsem se, aby se mi knížky při převážení nepoškodily, tak jsme je s babi (která mi pomáhala) pečlivě obalily do igelitu.


Byla to strašná piplačka a zpětně bych řekla, že i kapku zbytečná - žádná velká újma totiž mým pokladům nehrozila a strach z poškození byl teda úplně zbytečný. Na obě knihovničky dohromady jsme vypotřebovaly jednu roli igelitu, přestože jsme (hlavně ke konci) dost šetřily. Zabralo nám to celé dopoledne.


Bezpečně zaigelitované knížky jsme rovnou balily do tašek. Snažila jsem se držet nějakého systému (autoři, série a podobné žánry u sebe), ale dost brzo jsem se pokusu o systematizování vzdala a prostě je do těch tašek rvala, jak zákony fyziky dovolovaly. Využila jsem pevné supermarkeťácké tašky, které se mi osvědčili už před 2 roky, kdy jsem se stěhovala od mamky z Moravy sem na Slovensko. Doporučuju - udrží i velkou váhu a vleze se do nich tolik knih, že pak tašku ledva zvednete... :D


Nakonec jsem nabalila celkem 14 tašek knih a komiksů. Paradoxně je to víc, než kolik mi zabralo oblečení. Přítel to okomentoval slovy, že když si přál mít chytrou a sečtělou holku, tak nevěděl, do čeho se žene... :D A celkem ho chápu, protože nanosit ty půltunové tašky do auta a potom je vytahat do nového bytu stálo fakt za to. Jen samotné tašky s knihami zabraly dvě jízdy autem. Výsledkem pak byl byt totálně zaházený taškami, znepokojivě připomínající epizodu seriálu "Po krk v odpadcích".


Potom bylo třeba začít přemýšlet nad nábytkem. Rozhodli jsme se nic nerozmontovávat a pokusit se nastrkat ho do dodávky v kuse - až na postel a dvoumetrovou šatní skříň, které bychom složené ani nedostali přes dveře bytu. Vypatlali jsme druhou roli fólie a museli jet do OBI koupit třetí. Přítelův kamarád nám přišel pomoct i s dodávkou a (díky bohu) se všechen nábytek podařilo narvat dovnitř najednou. Při představě toho, že bychom museli absolvovat ještě jednu takovou cestu s nakládáním a vykládáním... Ne, děkuji - stačilo.


Starý byt bylo třeba vymalovat na bílo. S tím mi přijela pomoct babička, jenže jsme to chtěly mít rychle hotové a nedali penetraci dostatek času na zaschnutí, jak nás nabádala paní v prodejně. Výsledek byl tak trochu katastrofa - všude prosvítala původní modrá malba (to byl taky nápad, vymalovat byt na zářivě šmoulově modrou). Muselo se jet zase do OBI pro další kýbel bílé barvy a vymalovat znovu. A potom ještě jednou, protože nám nevyšla barva. Prodavači v OBI už si nás pamatovali a zdravili jako staré známé. :D

Po zdárném odevzdání starého bytu byl konečně čas dát dokupy nový byt. Jelikož se všude válely kusy nábytku obklopené do posledního milimetru místa taškami, začali jsme obývákem. Modré stěny jsem po traumatizující zkušenosti s přemalováváním okamžitě zavrhla a zvolila si méně křiklavou barvu - hnědou a skořicovou. Ta se sice bude přemalovávat stejně blbě, ale aspoň to není modrá.


Po vymalování a vytření podlahy, kterou (dle špíny na mopu) bývalí nájemníci nevytírali vůbec nikdy, jsme konečně mohli začít umisťovat nábytek. Na zásady Feng Shui jsem se rovnou vykašlala a rozestavěla si ho tak, abych to měla co nejrychleji z krku. Už jsem se vážně nemohla koukat na ten binec a záplavu tašek všude kolem. Knihovničky jsem dala do obýváku vedle obývákové stěny a podle mě tam vypadají fakt dobře. Už zbývalo je jen zabydlet knížkami...


Opět jsem se snažila držet jednotného žánru - fantasy a sci-fi. Několik volných poliček jsem nakonec vyplnila různými jinými žánry s tím, že až si koupím nějaké nové sci-fárny, tak obsah knihovničky opět poměním. Jinak si ale myslím, že to vypadá fakt dobře, co myslíte? :)


Někdy v budoucnu plánuju nafotit novou Bookshelf Tour, abyste mohli zhodnotit změny v mých knihovničkách. Už teď ale vím, že bych si ráda pořídila ještě třetí knihovničku - dochází mi totiž volné poličky a tenhle byt nabízí ještě trochu nevyužitého prostoru, kam by se nějaká ta knihovnička s trochou štěstí narvala... :D


Co říkáte na můj nový byteček? Taky se vám stalo, že jste museli svoje knižní poklady takhle narychlo stěhovat? Já doufám, že zase pár let nebudu muset, na další stěhování bych neměla ani chuť, ani náladu. Tohle byly ty nejvíc vyčerpávající měsíce, které jsem zažila. Jednu věc ale musím na závěr vyzdvyhnout, a to výhled z balkónu. Na starém bytě jsem zírala z okna přímo na rozpadlou zeď starého nefunkčního sila, což se absolutně nemůže rovnat s aktuálním pohledem na Trnavu... Parádní. :) Alespoň malá útěcha za všechny ty nervy kolem stěhování.



K: Poslední pes na zemi (Adrian J. Walker)

6. října 2019 v 21:58 | Deni |  Recenze (rozcestník)

KNIHA: Poslední pes na zemi (Adrian J. Walker)

Když si čtu hodnocení čtenářů z Databáze, připadám si trochu zvláštně. Četli jsme stejnou knížku? Nebo jsem prostě divná? Tentokrát se bohužel nepřidám k nadšené většině a budu plavat proti proudu. Mé hodnocení bude dost negativní, na to se předem připravte. Je mi líto, ale k dočtení této knížky jsem se musela nutit a všemi milovaného hlavního hrdinu jsem doslova nemohla vystát...

Nakladatelství: Omega, 2019 (CZ)


ANOTACE: Pro Linekera, bezstarostného vořecha z londýnského Packhamu, je ideálním dnem ten, kdy nastal konec světa. Konečně se mu naskytne příležitost dokázat svému pánovi, jak věrný dokáže být. Reg, elektrikář a spisovatel, posedlý fotbalem devadesátých let a trpící agorafobií, má v plánu blížící se zkázu přečkat ve svém bytě v druhém patře, kde se schovává před nepokoji zuřícími venku. Ale když se na schodech jejich domu objeví opuštěný sirotek, musí Reg a Lineker čelit nástrahám vnějšího světa, aby dítě zachránili. A nejen ono dítě, ale také sami sebe...

Vážně nemám potuchy, jaké jsem plemeno. Občas jsem slyšel, že mi lidé říkají "vořech", což, abych byl upřímný. moc nechápu a uráží mě to. Z žádného stromu jsem přeci nespadl a ani mě nenajdete v hromadách na zemi - jsem originál. Speciální edice. Vyrobený na zakázku. Nekopírovatelný. Šance na můj výskyt je jedna ku milionu. (str.13)


Děj je klasické postapo klišé, kterým se nedá nic zkazit - Londýn zničený lidskou hloupostí a touhou po moci, prázdné ulice, vylidněné byty, málo potravin a hlavní hrdina, který jako jeden z mála přežil. Reginald trpí sociální fóbií a strachem z dotyků, proto ven moc nevycházel ani dříve, kdy byl svět ještě normální. Po vojenském puči tzv. fialových se pro něj moc věcí nezměnilo - ven vychází jen pro nutné zabezpečení potravin či součástek, jinak vysedává doma se svým psem Linekerem a píše román. Psaní mu moc nejde.

Druhou postavou, která se střídá s Reginaldem při vyprávění příběhu, je jeho pes Lineker. Ale moc se nad ním nerozněžňujte - je to vulgární hovado, které básní o výkalech, psích koulích nebo zadcích a o páníčkově masturbaci, kterou (úchylně) rád pozoruje. Žádný roztomilý pejsánek, to teda ne.

Potom se dveře konečně otevřou a v nich stojí on. Je to on, do prdele, v celé své neuvěřitelné kráse. To je ale tělo. To je ale mozek. Kus chlapa. Je to kurva bůh. (str.8)

Nudnou každodenní rutinu těchto okouzlujících hlavních hrdinů přeruší příchod nové postavy - vetřelce. Za dveřmi se totiž zničehonic objeví malá holčička, která nemluví. Přestože ji Reg nejdříve nechá skoro umrznout a umřít hlady, protože se bojí jí otevřít dveře, nakonec se jeho srdce obměkčí a o nezvanou návštěvnici se postará. Když ho poprosí o pomoc s hledáním rodného domu, Reginald po dlouhé době opouští své teritorium a vydává se spolu s holčičkou a psem na nekonečnou a strastiplnou cestu plnou nebezpečí...

Když jsme vyšli z bytu, musel Reg na schodišti svítit baterkou, protože byla ještě tma. Deset pater schodů a zavřených dveří, zpoza kterých se stále linul pach těch, kdo za nimi žili. Jako by ve spěchu zapomněli vzít to nejdůležitější - sami sebe. (str.61)


Asi bych mohla začít s pozitivy, ať knížku hned nerozcupuju. Grafické provedení je skvělé a obálka je jedna z mála věcí, které nemám co vytknout. Moc se mi líbí fotka, barevné ladění i font písma na přebalu a pes znázorňující hlavního hrdinu ho naprosto dokonale vystihuje. Obrovská pochvala grafikům!

S obsahem je to o poznání horší. Hlavním kamenem úrazu pro mě byly postavy, které mi absolutně nesedly. Reginald byl nemastný neslaný - posera, který by malé dítě nechal i umřít hlady, jen aby se ho náhodou nemusel dotknout. A Lineker? Nesnáším vulgarismy v knížkách. Nelíbilo se mi to už v "Kingovi", ale "Poslední pes na zemi" ho ve všem překonal a právě díky tomu je mou novou nemesis. Ještě dokážu tolerovat sem tam nějaké to sprosté slůvko, když je to pro děj podstatné, ale tady ty vulgárnosti padaly jedna za druhou a zcela bez opodstatnění. Psí polovička ústředního dua je nevychované hovado, které mě vytáčelo snad každou větou. Nechápala jsem ani to, proč z něj autor chvílemi dělá úplného hlupáka a o odstavec později Lineker oduševněle filozofuje, až by mu i Platón záviděl... Měl by se rozhodnout - buďto se snažím vykreslit skutečnou osobnost psa skrz očichávání zadků a výkalů, anebo postavu personifikuju ve filozofující odraz lidské společnosti. Dohromady to prostě nefunguje.

Chrápu, dokud není hotový, pokud se tedy nerozhodne masturbovat, to jsem pak, samozřejmě, zcela vzhůru. Když k tomu dojde, cítím se při pohledu na něj poctěn, je to privilegium. Posadím se, narovnám zádá, packy u sebe a během té krásné události tiše rozjímám. Říkám vám - i dospělého psa to dovede rozplakat. (str.14)


Moje hodnocení: 34% Připadám si opravdu trapně po všech těch nadšených recenzích na tuto knížku, ale nechci lhát - mně se nelíbila ani trochu. Je to má první knížka od Adriana J. Walkera a další už šanci dávat nebudu. Nesedli mi hlavní hrdinové - zženštilý posera Reginald a hulvátský přiblblý Lineker, z jehož kapitol mi na spánku pulzovala žíla. Vulgarismy nesnáším, k postavě mi absolutně nesedly a nepřipadalo mi to ani bůhvíjak vtipné. Občasné psí filozofování mi pak přišlo vyloženě trapné a v přímém rozporu s autorovým pokusem o nastínění syrové zvířecí duše. Možná je to proto, že jsem kočkařka, ne pejskomilka, proto psům dostatečně nerozumím, ale toto pojetí se mi opravdu nelíbilo. V porovnání s Cameronovým "Psím posláním" slabota.

Ve výsledku mi bylo úplně ukradené, jestli Reginald svého přisprostlého společníka někde zapomene nebo ne. Tak samo bych nijak neplakala, kdyby tu bábovku Rege konečně někdo zastřelil. Postapo dějová linka byla prostě klasika, ničím originální a nijak nevyčnívala nad podobnými sci-fárnami. Oním odlišením byl pohled očima psa, jenže ten mě neokouzlil a to, co po odignorování Linekera zbylo, nestálo za víc než průměrné hodnocení. Zhruba v půlce knížky mi přišlo, že vulgarismů maličko ubylo, na druhou stranu se ale děj stál rozvláčnějším a nijak rychle nepostupoval. Závěr mě pak ničím neohromil a nevyrazil dech.

Já sci-fi miluju a myslím, že mám i docela dost načteno, takže jsem na tyto žánrovky možná až příliš přísná, jenže nemůžu jinak - znám spoustu vydařenějších dystopií. Na druhou stranu, pejskař, který není zatížený na sci-fi tvorbu a nenamítá nic proti vulgarismům, ten může být z knížky nadšený. Já bohužel nebyla. Dvě hvězdičky (s odřenýma ušima) dávám jen za nápad popsat postapokalyptický svět očima psa a proto, že existuje pár knížek, které mě potrápily ještě víc než tahle...


Podobné knížky: Psí poslání (W.B.Cameron) se dokázalo mnohem lépe vcítit do psí duše. Za zástupce postapo bych pak doporučila Ochránce (G.X.Todd), který stejně jako "Poslední pes" zpracovává příběh mladé dívky a jejího samotářského spolucestujícího, avšak hlavní hrdinové nejsou tak protivní a děj nabízí více překvapivých zvratů.